Ahoj, všichni! Jak se máte uprostřed týdne? Doufám, že dobře. Řekla bych, že já se moc dobře nemám, ale jelikož vím, že mé současné problémy jsou naprosté maličkosti (díky Bohu), tak říkám, že se mám dobře. Protože kdybych měla mít deprese z hádek o maturitním plese, nebo o tom, že si někdo myslí, nebo z toho, že řidič v autobuse byl extrémně mrzutý, zbláznila bych se. S jedním momentálním "problémem" se vám však musím svěřit.
Rok se s rokem sešel a já jsem si uvědomila, že bych už měla začít psát svou středoškolskou odbornou činnost (myslím, že téma mojí SOČ nemusím snad ani říkat), která se odevzdává začátkem března a má mít min 20 stran. Měla jsem na ní samozřejmě dost času (od září?). Celých těch 5 měsíců jsem si říkala, že bych měla přestat prokrastinovat a začít něco dělat. Jak by řekla jedna velice moudrá dívka "Představuji si, že jsem pase s křídly a pasák s bičem nade mnou říká: Pracuj, pracuj!". Nezačala jsem pracovat. Jediné, k čemu jsem se donutila, bylo sepsání, rozdání a vyhodnocení dotazníků. To jsem toho za ty 4 měsíce teda udělala! Divím se, že jsem se nepředřela.
Každopádně teď makám a píšu jako šílenec. Ať žije prokrastinace! Samozřejmě jsem přečetla knihu Konec prokrastinace, ale začínám mít pocit, že i kdybych takových knih přečetla milion, stejně budu všechno odkládat. Protože prostě proč ne? Ve stresu se přece pracuje mnohem lépe (Haha, ne). Vím, že nejsem jediná, snad každý tohle někdy zažil, nebo stále zažívá.
 |
| Tenhle obrázek je velice výstižný. |
Opravdu by mě zajímalo, proč tohle děláme. Proč nemáme v seznamu našich instinktů neodkládání? A proč ještě neexistují prášky proti prokrastinaci? Existují léky snad na všechno. Chcete si zlepšit paměť, vezmete si prášky, jenže z těch vás bolí hlava, tak si vezmete lék na hlavu, ze kterého vás pro změnu pálí žáha, tak si vezmete něco na pálení žáhy.. A tak dále. Léky už jsou dnes opravdu skoro na všechno. Ale na prokrastinaci ne. A sakra. (Nyní můžete vidět, jak hrozná je má generace. Na všechno by používala chemii, hlavně aby nic nemusela dělat a to nemluvím o tom, že nerozumíme slovům a textu a vracíme se k obrázkovému písmu, to by z nás měli staří Egypťané radost!)
Ale zpět k mému psaní. Z toho, jak píšu už mě bolí bříško pravého ukazováčku, což je veliký handicap, protože to opravdu hodně bolí při každém úhozu do klávesnice. Ale nezbývá mi nic jiného, než si říct "A sakra" a pokračovat dál ve velice bolestivé práci.. Dobře, zas tak bolestivé to není, ale minimálně nepříjemné to je.
Kromě toho, že mi dochází čas a bolí mě prst, jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak se taková práce píše. Hlavně, že jsem byla na letní škole o psaní SOČ, abych všechno uměla. Tak například dnes jsem chtěla napsat citaci, ale vůbec nevím, jak to mám udělat. Mám text označit dát tam kurzívu? Napsat zdroj do poznámky pod čarou nebo až na konci do zdrojů? A jak se vlastně zdroje píší? Tyto otázky mě straší už několik minut a odpovědi jsou zatím v nedohlednu. A sakra.
Na konec vás chci ještě pozvat na Den dětské onkologie, který se uskuteční 13.2. na Piazzettě Národního divadla v Praze. Součástí programu je komentovaná venkovní expozice, beseda o dětské onkologii, autogramiáda slavných osobností, které podporují DDO, lampionóvý průvod, rozsvícení pražské metropole, šátková kampaň, koncert a mnoho dalšího (více info
zde). A můžete shlédnout další
boží pozvánku, které se samozřejmě účastní náš nejbožejší Jirka Mádl. Ráda vás tam uvidím!
Už bych měla se vrátit k psaní a přestat odkládat. Mějte se krásně!
Vaše Markétka
