London diary #1

Moji drazí čtenáři (doufám, že stále ještě nějaké mám),

konečně jsem zase získala inspiraci, chuť a hlavně čas na to, abych psala. Poslední měsíce se mi zdály dost hektické-konec školního roku, autoškola a tak podobně. No, dobře, nebyla jsem zase tak moc vytížená, ale zkrátka jsem neměla moc chuť psát a myslím, že je lepší chvíli nepsat a počkat, až se mi zase bude chtít, než abych psala prostě proto, že musím.
    Za tu dobu, co jsem nepsala, jsem se stala plnoletou, úspěšně dokončila 3. ročník na gymnáziu, složila zkoušky z autoškoly a právě teď píšu článek z mého dočasného Londýnského domova. A proto jsem se rozhodla, že po dobu mého pobytu v UK, budu psát reporty.

London diary #1
Po náročné a strasti plné cestě autobusem, jsme konečně s kamarádkou Marťou dorazily na Victoria station v Londýně. Jelikož jsme měly neuvěřitelně těžké kufry a dalších několik tašek (2 měsíce jsou dlouhá doba), rozhodly jsme se, že pojedeme taxíkem, i přes to, jak jsou drahé. Našly jsme tedy nejlevnější taxi a já ho chtěla zavolat. Nejdřív jsem pána vůbec neslyšela a pak jsem z toho byla tak zmatená, že jsem zapomněla svoje telefonní číslo a začala jsem mluvit česky.. Nakonec se mi to nějakým způsobem podařilo domluvit a taxík měl přijet za 16 min. Čas běžel a taxík stále nikde. Po půl hodině jsme to vzdaly a zkusily si koupit lístek na metro, z neznámého důvodu to nešlo a ani kolemjdoucí nám nedokázali poradit, tak jsme to vzdaly a chytily předražený taxi, který nás dovezl až k domu.

Fotky z Londýnského taxiku 

   Chvíli jsme čekaly, než někdo otevře, otevřel nám nějaký nájemník alias Small asian guy a řekl nám, ať počkáme v kuchyni na majitele domu. Ten měl přijet ve 13hod. a přijel po 15hod., už to bylo dost podezřelé. Kuchyň byla špinavá, hodně. A my se začaly bát. Později se ukázalo, že kuchyň byla, co se týče čistoty, vcelku dobrá. Čistota koupelny by se dala srovnat se školními záchody, takže hodně bad.
    Za tu dobu čekání, se v naší provizorní čekárně (kuchyni), vystřídalo několik lidí. Řekli "Hi" a to bylo vše. Jediný Sam (černoch z Kanady, se kterým jsme na pokoji) si s námi povídal od chvíle, co nás objevil. Nakonec jsme šly čekat do pokoje, ve kterém nyní spíme. A nejsme tu samy. Máme tu na pokoji Maďarku, Maďara, Kolumbiana (říká se to tak?) a Kanaďana, což je na mě až moc cizích lidí a jsem z toho trochu vyděšená.
    Když přišel John, což je majitel domu, tak se s námi seznámil a nalil nám hnusné pivo se slovy "Welcome to London". Chtěly jsme si připravit postele, ale nikde jsme nemohly najít povlečení, zeptala jsme se Johna a ten to nevěděl, ale našel nám nějaké už použité.. Musely jsme se překonat a to špinavé povlečení dát do pračky, kterou jsme nastavily na nejvyšší stupeň, aby se všechny hnusy pořádně vydezinfikovaly. Pračka prala asi 3 hodiny, povlečení jsme nějakým způsobem zvládly pověsit, nebo spíš rozprostřít po palandě, na které bych měla spát. Samozřejmě neuschlo. 

    Naštěstí jsme našly nějaké čisté povlečení a prostěradlo, takže jsme zvládly povléknout jednu postel, na které jsme se musely vyspat obě a nebylo to vůbec lehké. Palandy se totiž hodně kývou i při sebemenším pohybu a ve dvou je to ještě horší. Obzvláště, když obě máme postele nahoře.

                             

                                      

                               

     

    A tohle byl celý náš první den v Londýně. Doufám, že se vám článek líbil, a že se těšíte na další. :)

Markétka